O mně
Jmenuji se Bára a původním povoláním jsem všeobecná sestra, vystudovala jsem obor Ošetřovatelství na 3.LFUK v Praze a následně jsem nastoupila do praxe. Ve zdravotnictví pracuji od roku 2015. Zdravotnictví je obor, který je psychicky i fyzicky náročný, ne vždy a pokaždé máte možnost vše dělat tak, jak by jste si přáli. Zkrátka ve škole nás to nějak učí a realita je jinde.
V roce 2020 se mi narodil syn a po porodu jsem si bohužel prošla laktační psychózou, kdy já i moje rodina jsme si sáhli na samotné dno. V té době jsem se za to styděla, ve svém okolí jsme měla samé schopné maminky, jen já se cítila jako to černé káčátko. Určitou dobu bylo těžké o tom pro mě mluvit, teď už to není, spíš naopak, myslím si, že tento příběh, moje síla, může být inspirací jiným lidem, že to může mít dobrý konec, když se nevzdají. Zkrátka, že to jde.
Během mé terapie jsem se setkala s řadou odborníků z řad psychiatrů, psychoterapeutů, ale i koučů. Díky všem těmto skvělým lidem, ale především díky svojí chuti dostat svůj život zpět, jsem se z toho dostala a žiji aktivní, krásný a spokojený život. S lékaři jsem pomocí léků překonala akutní fázi, s psychoterapeutkou, se kterou jsem pracovala rok, jsem přišla na to, že na sebe musím být hodná, uvědomila jsem si, že laktačka pro mě bylo trauma, které je potřeba pustit. Já to potřebovala pustit aktivně, aktivně za tím udělat tlustou čáru, toto puštění se mi podařilo uskutečnit díky jednomu skvělému kouči, který mi ukázal, že když se toto řemeslo umí, tak dokáže také dělat malé zázraky. Má cesta uzdravení trvala cca čtyři roky. Bylo to náročné, největší díky patří mě samotné, že jsem to nevzdala, zakousla jsem se jako lev a bojovala jsem. Na tom jsem pochopila, že dokud člověk sám od sebe nechce, tak mu nepomůže nikdo.
Díky tomu, co se mi stalo jsem se dostala na krásné místo, do Akademie Libchavy, kde jsem si v roce 2023 udělala první spirálu kouče, která byla sama o sobě lékem na má trápení a zároveň mi ukázala krásu koučovacího řemesla. Ke koučování přistupuji s pokorou a respektem, jako zdravotník si dovolím říct, že dokáži odhadnout, co je a co není ke koučování, na co je potřeba lékař, na co psycholog, zkrátka, kde jsou mé hranice a možnosti.
Díky své životní cestě jsem také hodně věcí přehodnotila, dala jsem sebe na první místo, poznala své potřeby, pocity, naučila jsme se lidem říkat ne a snažím se žít život podle sebe. Ve zdravotnictví pracuji nadále, ale jen na částečný úvazek a k tomu koučuji, věnuji se rodině, šití, józe a dalším aktivitám, které mi dávají smysl. Život je krátký a je potřeba si ho užít a ne přežít.
P.S.: I Váš příběh může mít hezký konec :)
Bára A.